Autorčina dosavadní knižní tvorba je rovnoměrně rozdělena – na svém kontě má 12 knížek, z toho polovina je určena dětem a zbytek dospělým. „Za minulého režimu jsem každý rok napsala knihu a pokaždé mi nevyšla. Potrpím si na groteskno a mystifikaci, a to se zřejmě soudruhům moc nezamlouvalo. První knížka mi vyšla až po dvaceti letech psaní, tedy v šestatřiceti, a to jen díky tomu, že získala cenu v anonymní soutěži Albatrosu,“ vzpomíná spisovatelka, která se v té době realizovala především psaním povídek do příloh nejrůznějších novin, nejčastěji Zemědělských, kde byl tehdy vynikající redaktor Karel Vodička.
„Po mé šedesátce mi, jak já říkám, najednou v hlavě luplo a já začala psát dětské básničky. I dříve jsem rýmovala, ale nebrala jsem to až tak vážně. Básničky mě napadají hlavně při žehlení či mytí nádobí, ale zvláště inspirativní je pro mě úsek cesty autobusem z Novodvorské k Thomayerově nemocnici v Krči. To mě napadá tolik veršů, že si je honem musím poznamenávat na všemožné papírky,“ prozrazuje žena, která na zdravotnictví na Praze 4 nedá dopustit. „V IKEMu mi zachránili život po infarktu, v Thomajerce mě dostali z rakoviny plic.“
Tento týden uvede do života v pořadí svou 13. knihu „Chyťte si lelka na udici“, která je v její tvorbě předělem. „Poprvé u se mne v dětské knize ve velkém střídají básničky s pohádkami. Rozdělena je do tří oddílů a probíhá jako rozhovor vědce – „mravencologa“ s mravencem.“ Dospělí čtenáři se mohou těšit na volné pokračování prózy „Raduji se ze života, ale většinou ne“, jejíž první díl se odehrával v Příbrami 50. let a volné pokračování se bude věnovat druhé polovině padesátých let. „Je to popis té doby očima malého dítěte, podobající se známé knize a hře Hrdý Budžes. Jenže já ji napsala už v roce 1978, tehdy pochopitelně nemohla vyjít a první vydání vyšlo v Orbisu roku 1995. Když jsem se setkala s autorkou Hrdého Budžese, svěřila se, že ji málem ranila mrtvice, když zjistila, že není první s tímto námětem,“ říká s úsměvem spisovatelka. „Nicméně mě Hrdý Budžes nadchl, knížka je úžasná a hra s Bárou Hrzánovou je prostě skvost.“
Paní Ptáčková je hrdou obyvatelkou panelového bytu na sídlišti Novodvorská. „Jsou tu veškeré služby a úžasné okolí. Při procházce se psem jsem byla za chvíli v lese, kde hodiny nikoho nepotkáte. Sídliště již zarostlo, z okna přes strom nevidím na protější panelák. A také se traduje, že je tu nejčistší vzduch v Praze, což jako kardiačka po návratu z centra Prahy vždy opravdu pocítím. Přistěhovali jsme se sem z Vinohrad, ale zpátky už bych rozhodně nešla,“ loučí se Jindřiška Ptáčková.