Záhada na Fidlovačce

Eric - Emmanuel Schmitt (* 1960) patří k nejlepším současným spisovatelům, a to nejen v rodné Francii. Světový věhlas mu přinesla právě divadelní hra Záhada, uvedená poprvé v Paříži na jaře 1996 pod názvem „Variations énigmatiques". V následujících letech byla přeložena do pětatřiceti jazyků a inscenována ve čtyřiceti zemích většinou
jako „Enigma"(tj. Záhada).
Hra sice začíná velice dramaticky, ale vzápětí pokračuje v žánru duchaplné „konverzačky": Erik Larsen se vypravil na opuštěný ostrov v Norském moři za nositelem Nobelovy ceny za literaturu Abelem Znorkem, aby s ním jakožto redaktor provinčních novin udělal interview o jeho poslední knize „Zapřená láska". Když však začne pátrat po identitě ženy, které jsou Znorkovy milostné dopisy adresovány, profesní rozhovor o literatuře se změní v osobní souboj dvou mužů s odlišným pohledem nejen na lásku a sexualitu, ale na život vůbec. Od chvíle, kdy se Larsen snaží odlišit v Znorkově mistrovském díle životní pravdu od uměleckého výmyslu, mění se Schmittova hra v psychologickou detektivku, v níž se po jedné vyjasněné záhadě vzápětí vynoří další a další - dokonce i v reálném životě Erika Larsena, protože i on má svá tajemství...

Hlavní protagonisté divadelního představení - Otakar Brousek ml. (Erik Larsen) a Tomáš Töpfer (Abel Znorko) - v minirozhovoru o hře řekli:

Co vás na Záhadě nejvíce zaujalo?
O. B.: Zdánlivě banální rozhovor novináře a spisovatele, oceněného Nobelovou cenou, se vyvine v detektivku.
T.T.: Že jsem ji dokázal napoprvé přečíst v jednom zátahu, aniž bych ji odložil.

A co bylo na hře nejtěžší?
O. B.: Co je pravda a co lež? Co je umění a co život?
T.T.: Že je pouze pro dva herce. Tudíž na každého z nás připadá přes třicet stránek textu.

Proč by si diváci neměli nechat Záhadu ujít?
O.B.: Všichni máme rádi záhady a možnost je odhalit. Lež je elegantní, tvůrčí, ale stejně toužíme po suché, strohé pravdě.
T.T.: Takhle krásných her je na světě málo.