K letadlům se Jaroslav Hofrichter dostal jako patnáctiletý, kdy jej přemluvil kamarád ke společné návštěvě plzeňského aeroklubu. „O tři roky později byla vyhlášena kampaň 1 000 pilotů. Už tehdy se vědělo, že Němci jsou naše největší nebezpečí, a proto vláda chtěla získat nové letce. Přihlásil jsem, byl jsem vybrán, ale absolvoval jsem jen jednu teoretickou přednášku. Přišel březen 1939, republiku obsadili Němci a všechno zabavili,“ vypráví Jaroslav Hofrichter. Kamarádi z leteckého klubu začali utíkat do Francie či Anglie a on se rozhodl, že je bude následovat. „Rodiče o mém plánu nic nevěděli. Jednoho březnového dne roku 1940 jsem si dal do aktovky troje ponožky, dva kapesníky, modrou košili a v polobotkách jsem vyrazil do světa.“
Cesta se samozřejmě neobešla bez problémů. „Při přechodu slovensko-maďarských hranic jsem zapadl do tak hlubokého bahna, že mi v něm zůstaly boty. Když jsem je vyhrabal, v ponožkách jsem došel k potoku a tam si je umyl. Ale boty získaly tak ošklivý šedivý nádech, že jsem ve vlaku pořád dával nohy pod sedadlo, jak jsem se za ně styděl.“ Další svízel přišel na maďarském vlakovém nádraží při nákupu jízdenky směr Bělehrad. „Lámanou němčinou jsem požádal o lístek, ale pokladní mi nerozuměl. Utekl jsem od pokladny a poprvé v životě litoval, že jsem ve škole při hodinách němčiny nedával pořádně pozor. Řekl jsem si, že v Maďarsku jsou nejchudší lidé Slováci, kteří si určitě rádi přivydělají. Našel jsem jednoho stařečka, který mi lístek koupil a za spropitné mi pak div nelíbal ruce.“
Přechod přes hranice už byl bez problémů, brzy jej objevil jugoslávský pohraničník. „Hned mě vzali na stanici a nalili rakiju. Pak mě jeden četník vezl do Bělehradu do sběrného tábora a na každé policejní stanici hned hlásil, že veze Čecha, který jde bojovat proti Němcům. Všude mi nalili alkohol a než jsme dojeli do cíle, byl jsem poprvé v životě řádně společensky unavený,“ vzpomíná s úsměvem Jaroslav Hofrichter.
Transportem se pak přes Řecko a Turecko dostal do Bejrútu, naneštěstí právě v době, kdy Francie kapitulovala a Itálie vyhlásila válku Francii. Najednou začalo hrozit reálné nebezpečí, že Češi budou vydáni Němcům. „Přešli jsme proto do Palestiny, kde jsme se přihlásili k československé jednotce a čekali na transport do Anglie. Vždy v pátek vyvěsili seznam lidí, kteří se musí připravit k odjezdu. Jakmile jsem na listině nenašel svoje jméno, měl jsem volno. Stopem jsem Palestinu procestoval křížem kráž, byl jsem se podívat i v Egyptě. Když jsem potřeboval peníze, zastavil jsem se třeba u australských vojáků, podepsal dlužní úpisek a hned jsem měl finance.“
Konečně našel den odjezdu do Anglie. Přes britské Somálsko, Durban, kde bylo z podpalubí lodi vyloženo na 2 000 italských zajatců a Kapské město se transportní loď doplavila do afrického Freetownu. „Jenže jsme nevystoupili, v přístavu prý řádila zimnice. Vyložili nás až v kanadském Halifaxu a dalším konvojem jsme se konečně dostali do Anglie.“
Psal se rok 1941, Němci napadli tehdejší Sovětský svaz a mladí Češi nabyli přesvědčení, že válka rychle skončí. „Za první republiky nám říkali, že Rusové mají ohromnou armádu. Mysleli jsme si, že si ani nevystřelíme, což nás štvalo. Přihlásil jsem se proto na pozici střelce, kterých byl v Anglii nedostatek a po složení kursu jsem v říjnu nastoupil k 311. peruti.“
Smrt člověk neoblafne
Jaroslav Hofrichter odlétal na strojích Wellington a Liberator 680 operačních hodin a byl členem posádek, které stíhaly ponorky a útočily na námořní konvoje. „Trochu jsem studoval buddhismus, a proto tvrdím, že každý člověk má svůj život přesně nalinkovaný. Z mé původní posádky jsem válku přežil pouze já. Měl jsem ohromné štěstí, další je neměli. Maminka mi říkala, že si v koncentráku můj návrat vymodlila. Zažil jsem třeba kluka, který přišel ze školy, udělal první let a zůstal někde v moři.“ Jiní pokoušeli štěstí tak dlouho, až se unavilo – a odešlo. „Jednou jsme útočili na loď. Nálet se kvůli zaměření bomb vždy odehrával v nízké výšce, čímž se samozřejmě zvyšovalo riziku zásahu. My jsme šli jako první a palbou jsme prolétli, za námi pilotované letadlo Šebelou ale dostalo zásah do motoru. Chtěl přistát na vodě, ale jeden ze střelců zůstal zaklíněný ve věži. Pokud by dosedli do moře, utopil by se. Šebela řekl, že se pokusí letoun dostat na letiště. Povedlo se mu to, střelce zachránil a za svůj odvážný čin dostal nejvyšší anglické vyznamenání. Pak měl ještě jedno nebezpečné přistání – a potřetí už se nevrátil. Ani nestačil vyslat S.O.S.…“
Další pilot smrtce skočil přímo do náruče. „Letadlo už chtělo odstartovat, ale kvůli přistání jiného stroje se zastavilo. Můj kamarád Blahna na vypůjčeném kole letoun dohnal a chtěl si vyměnit místo s pilotem, protože to byla jeho posádka. Nakonec se prohodili – a při startu zřejmě kvůli technické závadě 15 000 litrů benzinu a bomby vybouchly. Našemu veliteli pak trvalo poměrně dlouho než Angličany přesvědčil, že zemřel Blahna a ne Navrátil. Piloti totiž před odletem vyfasovali výbavu, kterou museli podpisem potvrdit.“ Úřední šiml si ostatně došlápl i na Jaroslava Hofrichtra. „Jednou si mě zavolal kapitán a oznámil mi, že mám dluh 25 liber, což bylo celkem dost peněz. Vypůjčil jsem si je při mém vandrování po Palestině a trochu naivně si myslel, že se to nějak ztratí,“ říká šibalsky letecký veterán. Naštěstí pro něj již tehdy existovaly u vojáků černé fondy a z jednoho z nich byla částka uhrazena.
Smrti do očí se Jaroslav Hofrichter podíval jen jednou. A protože život miluje paradoxy, stalo se to po chybě vlastního navigátora. „Byl nový a jeho pochybením jsme zakufrovali. Vraceli jsme se z Bergenu, už dávno jsme měli změnit kurs, ale nic se nedělo. Po dohodě s radistou jsme si kurs stanovili sami a s hrůzou sledovali, jak se v ukazateli benzinu snižuje palivo. Sotva jsme dosedli na ranvej našeho letiště, přestaly se motory točit, došel benzin. Tenkrát stačilo být o dvě tři minuty déle ve vzduchu a spadli bychom do Severního moře.“
Výslech a konec létání
Ačkoliv 8. květen je pro Českou republiku státním svátkem, Dnem vítězství, pro některé Čechy válka skončila až 15. května. „Tehdy jsme pronásledovali dvě německé ponorky, které se odmítaly vzdát. Angličané s plavidly navázali spojení a Němcům pohrozili, že s nimi budou zacházet jako s piráty a nikoliv jako s válečnými zajatci. Teprve poté se ponorky vynořily a posádky se vzdaly.“
V roce 1945 se vrátil zpět do republiky a stal se flight engineerem vládní letky. Létal po celé Evropě, hlavně však do Anglie. „Přišel únor 1948 a moji kamarádi začali ze země utíkat, většinou jen tak nalehko. Létal jsem s Dakotou, u jejíž pilotní kabiny, když se odšroubovaly 4 šroubky a odstranil se kryt, vznikl prostor pro malý kufřík. V něm jsem kamarádům vozil věci, které si na anglickém letištním wc převzali. V březnu 1949 s námi už létali estébáci a my jsme museli přistát na jiném letišti než obvykle. I s kufříkem jsem jim zmizel a odjel do Londýna za kamarády. A po návratu jsem měl průšvih – tajné moc zajímalo, kde jsem byl. Vymluvil jsem se, že jsem potkal dívku, se kterou jsem dříve chodil a přespal u ní. Moc mi to ale nepomohlo – po přistání v Ruzyni už na mě čekal tatraplán a odvezli mě do smíchovských kasáren k výslechu. Výsledkem byl zákaz létání a jako zaměstnání doly, hutě, nebo lesnictví. Naštěstí mě kamarád odvedl do Tesly, kde potřebovali seřizovače. A v ní jsem zůstal až do důchodu.“ Po roce 1968 sice společně s manželkou Elizabeth dostali nabídku žít a pracovat v Anglii, ale odmítl ji se slovy, že by nevěděl, co se doma děje s jeho rodiči.
Pokud se Jaroslava Hofrichtera zeptáte, co říká dnešní politice, nebezpečně zvýší hlas. „V životě jsem nezažil takové lhaní! Byli jsme vychováváni k lásce vlasti, šli jsme za ní bojovat. Čtyřicet let komunismu je ale na charakteru národa znát. Co mě však hodně zlobí je placení u lékaře. Nás letců už žije jen pár, vytrpěli jsme si dost za války i za komunistů. A teď nás ministr Julínek nutí platit u lékaře! Do 70 let jsem nevěděl co je nemoc. Pak jsem začal marodit a jen platím. Je to lumpárna,“ končí rozhořčeným hlasem Jaroslav Hofrichter.
