V poklidných dnech radostného očekávání příchodu Božího syna, v době vánoční, zasáhla spořilovskou společnost smutná zpráva – opustil nás v požehnaném věku sedmdesáti osmi let spořilovský umělec, všestranný herec Viktor Maurer, známý z divadla, televize i z filmového plátna. Uzavírá se tím velmi zajímavé období jeho velké záliby – filmování, k němuž
jej přivedla myšlenka, jak správně a plodně využít nabídky důchodcovského věku…
Žije jen málo pamětníků třicátých let, kdy malý žáček spořilovské Tělocvičné jednoty SOKOL bratr Viktor Maurer, jemuž jsme říkali „Viki“, pocítil touhu po divadle. V době válečné v březnu roku 1941 uspořádal ochotnický soubor Sokola na rozloučenou dětské představení „Kocour Mlynář“. V roli skřítka Zrzka vynikl devítiletý žáček Viktor Maurer, který tak zahájil svou celoživotní hereckou kariéru ! Krátce na to byla dne 12. dubna 1941 podle příkazu K.H. Franka činnost Sokola zastavena. Toho dne časně ráno dostavila se policie, tělocvičnu zapečetila a majetek zabezpečila. Dne 8. října 1941 byl Sokol rozpuštěn a všechen majetek zabrán pro Velkoněmeckou říši ! Tím končí veškeré stopy po ochotnickém souboru z té doby…
Viktor Maurer sám na ty doby vzpomíná takto: „Táhlo mě to k divadlu. Centrem společenského a kulturního života byla za mého dětství na Spořilově sokolovna. Jako cvičenec jsem brzy odpadl – neměl jsem na tělovýchovu talent. Ale už jako dítě jsem hrál divadlo ve zdejším ochotnickém divadelním spolku. Sokolovna na Spořilově nakonec odstartovala moje herectví. Na filmy jsme chodili rovněž do sokolovny. U dveří promítacího sálu – tělocvičny seděl policajt pan Ekl, a střežil, aby do sálu nechodily děti na nepřístupné fílmy. Sázeli jsme se: projdu – neprojdu. Mnohdy se nám ho podařilo oblafnout a měli jsme z toho velkou radost…“
S divadlem Viktor Maurer začal ve Studiu v Divadle D 34 Františka Emila Buriana. Jako absolvent Vyšší průmyslové školy elektrotechnické nejprve pracoval jako osvětlovač. Po dvouleté praxi se stal členem „Studia při divadle D 34″, pilně studoval a přešel na AMU, kde si zahrál několik představení v Divadle Divadelní fakulty AMU – DISK. Dostudoval a absolvoval obor herectví v roce 1961. Jeho první scénou byl Semafor. Na měšťanské škole seděl v lavici se svým spořilovským spolužákem Jiřím Suchým a ten jej teď vzal do Semaforu. Po roce Viktor zjistil, že ve spíše jazzovém Semaforu nemá coby činoherec co dělat. Proto přijal nabídku do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Poté přešel do Divadla Jaroslava Průchy na Kladně a přijal angažmá v Divadle Jiřího Wolkera. Od počátku 60tých let se uplatnil před filmovou kamerou. Začal účinkovat v televizi, která mu zabírala stále více času, a proto přešel na svobodné povolání. V letech 1986 až 1991 hostoval též v Národním divadle v Praze. Později se vrátil k divadlu a stal se členem Městských divadel pražských, odkud odešel do důchodu.
Viktor Maurer byl hercem malých i větších rolí, většinou komických i vážných postaviček z kavárenského prostředí či městského podsvětí.Ve filmu i v televizi se často uplatňoval především ve snímcích s kriminální tématikou, v rolích malých podvodníků či hochštaplerů. Jako jeden z partnerů Felixe Holzmana vystupoval v populárních zábavných pořadech v televizi a rozhlase.
Po znovunabytí svobody po listopadové revoluci se Viktor zaměřil zejména na shromažďování kulturních dokumentů a památek na činnost sokolského ochotnického divadelního souboru na Spořiově, kde před mnoha lety působil. Jednoho dne zazvonil u našich vrátek a zajímal se o všechno, co souviselo s jeho herectvím právě v době jeho dětství a mládí. S velkými díky si odnášel cenné, mnohé téměř zapomenuté dokumenty a plakáty. Při jeho velké pečlivosti a nadšení se mu za celá leta podařilo shromáždit velice cenný, souborný materiál , který hovoří o bohaté historii ochotnického divadla jeho přátel, patřící dnes do divadelních sbírek Archivu hlavního města Prahy.
Po ukončení umělecké činnosti v divadle si do důchodu koupil videokameru. Napadlo jej nejprve jako svůj koníček natočit pro emigranty cyklus reportáží o řece Vltavě se vším, co k ní patří. Od jejího pramene postupoval po proudu, natáčel české hrady a zámky, polesí a louky, památné budovy, hráze a přehrady až k jejímu soutoku s Labem. Své vlastní snímky o dnešní Vltavě doplnil o archivní záběry za spolupráce s Karlem Čáslavským a k filmu si namluvil vlastní komentář. Do úvodu zařadil vlastenecké verše Adolfa Hejduka a Vítězslava Nezvala a podbarvil je hudbou Bedřicha Smetany a Georga Fridricha Händela. Tak vznikl z počátečního nápadu – náročného a odvážného koníčka Viktora Maurera – pozoruhodný, vlastenecky zaměřený, téměř dvouhodinový film. S radostí nadšeného tvůrce filmu poznamenal jeho autor po skončení díla: „Jako herec jsem byl interpretem, teď jsem tvůrcem, je to nádhera. Volali mi z archivu na Chodovci, že by měli zájem. Nejprve jsem se zdráhal, ale nakonec jsem do archivu film pustil pro radost svou i svých přátel. Ohlasy na poeticky laděný film předčily moje očekávání.“
Následoval jeho druhý filmový cyklus toulek po Čechách nazvaný „Čechy krásné, Čechy mé !“. Autor k natáčení poznamenal: „Paradoxem bylo, že tato známá píseň znějící na úvod každého z deseti pokračování nebyla na žádném nosiči. Nakonec ji nazpívaly děti od Františkánů od sv. Panny Marie Sněžné. Deset dílů trvalo pět let. Kvůli herectví jsem prakticky nikde nebyl. Dal jsem si za úkol vše napravit a natočil jsem všechny krásné kouty naší země. Filmoval jsem a zároveň si svoji zemi prohlížel. Jsem nekonečným hledačem a obdivovatelem její krásy. Mám z natáčení krásné zážitky. V kinosále Státního archivu na Chodovci se pak cyklus promítal. Lidem se to líbilo, mnozí plakali. Jsem šťastný, že má práce má takovou odezvu.“
Jeho světlá památka budiž věčná!
Vladimír Prchlík
