Dělal jste filmy jak
v české, tak v zahraniční produkci. Čím se liší česká a třeba
americká produkce?
Americká... No podívejte se, oni to dělají všechno úplně
jinak. To se nedá srovnat. U Američanů musí být všechno propočítané podle
scénáře dopředu, americký produkční musí do nejmenších podrobností vědět
předem, co všechno se bude dělat, kolik to bude stát a tak. Kolik bude stát který
záběr, kolik dekorace, rekvizity... u Američanů je prostě ta předprodukční
příprava mnohem preciznější a podrobnější. Všichni tu naprosto přesně vědí, co
budou dělat a kdy.
Jak to bylo
v případě filmu Amadeus, za který jste dostal v roce 1984 cenu americké
filmové akademie? Byla to americký produkce, ale v československé
koprodukci, s českým režisérem Milošem Formanem...
Spíš s americkým režisérem českého původu... Ne, to byla
naprosto americká záležitost a dokonce i Forman se musel hodně přizpůsobovat těm
požadavkům americké produkce.
A vaší nátuře který
produkční přístup vyhovuje víc?
Na velký film, jako byl třeba Amadeus je samozřejmě nezbytný
ten precizní a přesný postup. Ale na běžné filmy, které točíme tady u nás, tak
to stačí dělat tak nějak, jak se říká „od boku". Ale samozřejmě, že tom musí
být také připravené. Protože samozřejmě i v našem filmu se sestavuje
rozpočet a ten určuje kde se to bude točit a jak. Třeba na jakém zámku nebo na
jaké řece a tak podobně. Náš produkční samozřejmě tohle všechno také potřebuje
vědět, ale přeci jenom ne tak důsledně jako v Americe.
Pracoval jste na
civilních filmech ze současnosti i na historických snímcích. Co vás bavilo víc?
Vždycky spíš záleží na scénáři, také na tom jaké požadavky
bude mít kameraman. Jinak dělat třeba historický film je opravdu zajímavé, ale
současné filmy mají také něco do sebe, protože se dají dělat tak nějak citově.
Historické filmy je potřeba „víc vymyslet".
To že se bude Amadeus
točit v Praze se rozhodlo kdy a jak?
Původně jsme to měli točit v Budapešti a ve Vídni a
Forman to pochopitelně chtěl točit v Praze. Ale se musela točit jako že je
to Vídeň nebo Salzburg což také nebylo úplně jednoduché. Ale myslím, že se to
nakonec podařilo dobře.
Byly při tom nějaké
politické potíže, jako že vás třeba více hlídali?
To víte, že ano, že nás víc hlídali. Třeba jsme točili
v takové malé uličce u arcibiskupského paláce a přes ni vedl nějaký drát,
no a můj asistent ho tedy přestřihl, a z toho byl velký šupec, velký
malér, protože to byl nějaký kabel, který vedl z Hradu na policii nebo
kam... Ale jinak se dalo točit všude. Čím to podle vás je,
že se Amadeus tak povedl?
No je to scénář. Tam to začíná už tím námětem, který se pak
dotváří filmově, ale v tom scénáři je základ. Záleží na scénáři. Když je
dobrý scénář, tak se dá udělat dobrý film, ale bez scénáře?
Co vlastně obnáší
práce filmového architekta?
Ta obnáší prakticky přípravu celého filmu pro režiséra. To
znamená, že na základě scénáře je třeba i udělat takový přehled všech scén a
prostředí, kde se má film odehrávat. Pak se spolu s režisérem a
kameramanem dohodneme co a jak budeme dělat, nebo jak by se co dalo vyřešit.
Takže tu výslednou
výtvarnou vizi filmu vytváříte vy?
Ta výtvarná vize vychází ze scénáře, protože scénář vám dá
jakési osvětlení či vyjasnění děje filmu, kde se odehrává a vy se musíte tomu
přizpůsobit. A to s režisérem i s kameramanem.
Kdy do toho vstupuje
výtvarník kostýmů?
Obvykle zároveň s architektem a kameramanem. Pokud jde
o nějaký výpravný film, tak samozřejmě ta jeho příprava je stejně náročná. Ten
základní tvůrčí kolektiv tedy tvoří režisér, kameraman, architekt a kostýmní
výtvarník. Jinak to ani nejde dělat. A na tom, na čem se tito čtyři lidé
dohodnou se pak odvíjí všechny další práce na filmu.
Sledujete současnou
kinematografii?
No ano, sleduji, ale raději k tomu nebudu moc říkat.
Proč?
To víte jsem už starý a mám na film úplně jiné požadavky než
bych asi dneska měl mít... A možná, že jsou ty moje požadavky přehnané. A některé
ty dnešní filmy nejsou vytvářeny tak, jak by měly být.
Myslíte, že třeba
jejich výtvarná stránka není tak výrazná?
To bych nemohl říct, spíš je to o látce, o tématu, které
zpracovávají, aby na to lidi chodili. Teď, když umřel pan Lukařský, tak jsem
vzpomínal na film Král Šumavy, který jsem s ním dělal. To byl moc zajímavý
film, navíc jeden z těch, které byly do detailu připraveny. Navíc tam
hráli výteční herci a setkat se s herci je také moc zajímavé. Pokud má
architekt čas a může si s herci dost často popovídat a poznat se s nimi,
tak mu to může někdy přinést i nějaký nový nápad, jak třeba něco udělat jinak.
Dřív se dekorace
hodně stavěly, dnes se používají více trikové záběry, digitální montáže...
Tohle já jsem nezažil, ale je pravda, že dnes se asi hodně
věcí dá udělat jednodušeji. Dnes je všechno v počítačích a to je ohromná
výhoda. Můžete mít třeba ve svém vlastním počítači databázi všech možných
exteriérů a lokací, takže si můžete hned jak dostane scénář udělat představu,
kde by se to dalo točit. Dřív jsme tohle všechno museli objíždět a hledat.