Jedna
ze současných architektonických debat
se týká rekonstrukce Malostranské besedy.
Mají se tam obnovit věže, o nichž vlastně
nikdo přesně neví, jak vypadaly?
No
ano, právě to je ten problém, že tu podobu přesně
neznáme. A že se řídíme vlastně jen
takovou intuicí. Nejsem tedy úplně přesvědčený, že
by se ty věže měly takto obnovovat. V
tomto případě je mému srdci asi bližší, ať
se projeví naše doba a ať se udělá nějaká současná
verze k té historické. Proto se mi
třeba líbí Emauzy, kde byly po válce postaveny jen
takové dva hroty, které nějakým způsobem
reagují na gotické řešení průčelí. Takže
Malostranská beseda je možná trošku zmařenou
šancí nechat zaznít současnou architekturu v
nějakém historizujícím tvarosloví. Mohla
by tam třeba vzniknout nějaká ultramoderní věc,
která by v sobě měla tvarový odkaz
minulosti.
A
co Staroměstská radnice? Měla by se konečně dostavět?
Jistě.
V osmdesátých letech jsem se účastnil soutěže
a můj názor se nezměnil. A jestli bude
ještě nějaká soutěž, tak předložím ten samý
návrh. Navrhovali jsme tehdy řešení, které bylo
poměrně jednoduché - základem byla trojice
pylonů s překladem a doprostředka překladu
jsme udělali, možná trochu nadsazeně, sochu
Prahy jako matky měst, k níž lezou zlaté
a stříbrné děti, představující jednotlivá města.
Představovali jsme si, jak turisté vždycky přijedou
a budou tam hledat to svoje město,ten
svůj Stockholm, Hong-kong, Jokohamu, Řím,
Berlín... Takže to bych asi udělal znova.
Existuje
nějaký architektonický recept na soulad
starého a moderního?
Ne,
na to neexistuje obecná odpověď, protože
každá situace a každé řešení je individuální. Ale
obecně existují dva směry - buď stavím
architekturu, která je zcela pokorná vůči
té minulé, jako třeba proporcí, materiálem a
hmotou, anebo můžu stejným způsobem harmonicky
stavět architekturu zcela moderní.
A stovky případů z Evropy a ze světa dávají
za pravdu tomu, že moderní architektura je
schopná být svými prostředky rovnocenným partnerem
architektuře historické. Může
s ní být na dotyk lidského dechu.
Který
z těchto dvou způsobů je pro vás jako
architekta přitažlivější?
Náš
ateliér dělá spíš drobnější úkoly, hodně rekonstrukce,
a velmi často jsou to práce, při
nichž jakoby tu historii - a třeba i historii zcela
nedávnou - tak nějak oprašujeme nebo na
ni nějakým způsobem navazujeme. Ale to všechno
hodně záleží na úkolu, na zadání. Navrhujeme třeba
rodinné domy a někdy je majitel konzervativní
- třeba nyní jsme pro jednoho takového
stavěli dům v duchu třicátých let;
a za deset let jen málokdo pozná, ze kterého roku
ten dům vlastně je. No a na druhé straně
jsme navrhovali dům, který je z poloviny zakopaný
v zemi a dívá se na svět jen dvěma prosklenýma
očima.
Jako
umělec a architekt máte raději výzvy, limity,
do kterých se musíte vejít, třeba v
rozpočtu či v návrhu, nebo jste radši, když
si to můžete udělat, jak chcete?
Já
mám velice rád a přímo vyžaduji limity. Mně
se líbí komplikované situace, s nimiž se musím
prát, třeba se sluncem, s odstupovými vzdálenostmi,
s malým pozemkem, s pozemkem v
příkrém svahu a podobně. Čím je to
komplikovanější, tím je to pro mě větší výzva. Mám
rád podněty, s nimiž se člověk musí potýkat.
V
televizním cyklu o „šumných městech" se
vám daří spojovat precizní odborný výklad s
atraktivní diváckou formou. Jak se vám
podařilo tento recept najít?
Mně
se to nepodařilo, to byla idea mého kamaráda
Radka Lipuse, který napsal jeden díl
o Ostravě a hledal pro něj průvodce. Tehdy nepočítal
s tím, že by to bylo víc dílů. Při výběru průvodce
váhal mezi architekty, u nichž se
obával, že by neměli tu schopnost vyjádřit se
hereckým gestem, což je nutné pro to, aby to
mělo záběr na širší veřejnost, a herci, u nichž si zas nebyl jist, jestli za textem
ucítí podstatu sdělení.
Takže nějak přišel na mě a spřátelili jsme
se. Později mi navrhl, abychom zkusili
udělat
i další dva díly a pak dalších patnáct. Dnes
televize uvádí 52 dílů a chystá se premiérově deset
nových dílů.
Je
každé město šumné, nebo je potřeba v
něm tu šumnost objevit?
Natočili
jsme řadu měst, o nichž si možná mnoho
lidí myslí, že na nich nic šumného není.
Třeba Most, který z velké části vyletěl
komínem - jak jsme o něm trochu s
nadsázkou řekli, provedl se tu urbanistický holocaust.
Ale každé město je výzva. Dokonce
i města, která utržila nesmazatelné rány,
jsou daleko větší výzvou a šancí něco nového v nich postavit a to
prostředí změnit. Takže mají jakoby větší vklad modernosti. A proto se
v nich pak lze v pořadu svobodněji projevit a vyjádřit obrazem. Tady v
Praze se už pořádně nedá postavit nic, kromě chobotnice.
Proč
jste se v případě chobotnice - čili návrhu na novostavbu Národní knihovny
architekta Jana Kaplického - rozhodl angažovat? Vlastně
i politicky...
V
prvé řadě chci říci, že jsem se v tom neangažoval politicky. A jakmile někdo
tuto diskusi mění v politickou, tak je to strašně špatně. Popírá tím
existenci architektury jako svébytného umění. Naše petice byla vlastně
reakcí na to, že proběhla soutěž, a politici se rozhodli, že její výsledek
jejich vkusu nevyhovuje. Taková situace ale vlastně nemůže nastat.
Politik není vybavený na to, aby posuzoval závěry odborné poroty. Proto
vznikla reakce, že by architekturu měli posuzovat lidé, kteří k
tomu mají nějaké předpoklady. A druhá věc je, že si skutečně myslím, že
je to stavba, která je vizionářská, a že
Praha, pokud chce být moderním městem, takovou
stavbu nesmírně potřebuje.
Je
možné, aby tato stavba v rámci nějakého kompromisu
vznikla jinde?
Uvažovat
o tom, že by tato stavba měla
stát někde jinde, je absolutní nepochopení architektury.
Stavby jsou vždy komponované
na konkrétní místo. Přenášet tuto
stavbu někam mezi paneláky, aby
někde
osvěžila prostor, je nápad vulgární. Ale
současně musím říci, že mě nesmírně překvapilo,
kolika lidem se návrh knihovny spontánně
líbí. Vůbec jsem nečekal, že více
než padesát procent veřejnosti se ztotožní s touto architekturou. To
je pro mě naprosto šokující poznání. Myslel jsem, že si k ní najde cestu
tak dvacet procent lidí, protože tak tomu obvykle u podobných vizionářských
projektů bývá.
Je
Kaplického organická architektura ustupující od postmoderny počátkem
nějakého nového směru?
Kdo
sleduje tvorbu Kaplického, tak ví, že on tuto architekturu navrhoval už
před dvaceti lety. A myslím, že jeho měkké tvary mohou města vstřebat
mnohem lépe než hranaté, než různé ty postmoderní schválnosti. Organická
architektura má právo na život, protože cituje tvary, které
byly už viděné, a přitom nebyly stvořené člověkem. Může žít na dotek
s historickou architekturou, protože je ve své podstatě tak jiná, že nereprezentuje
žádný zápas. Takové stavby, pokud jsou tvořeny dobrými architekty,
mohou vznikat, jak já často říkám - na třetím nádvoří Pražského hradu. A jednou se takové stavby na
třetím nádvoří dočkáme.